Los Glaciares národní park Argentina — Toulavé boty

Patagonie leden 2015 trek v národním parku Los Glaciares

Ráno jsme se autobusem z El Calafate po více než 3 hodinové jízdě dostali do malebného městečka El Chaltén, v argentinské části Patagonie, blízko hranic s Chile.. Po cestě jsme měli jednu zastávku, při které se na autobusu pokazily dveře a nedovřely se. Kromě řidiče, zřejmě na podobnou situaci zvyklého, je sledovali všichni pasažéři a my s Mirou uzavírali sázky,kdy nám uletí (nakonec teda vydržely).

Už několik kilometrů před příjezdem do El Chalténu jsme mohli obdivovat nádhernou přírodu. Obrovské suché pláni dominovalo modré jezero Lago Viedma a v dáli nás vítaly hory se zasněženými vrcholky. Sice opět fučel studený vítr, ale svítilo slunko. Ještě než nás řidič vysadil na autobusovém nádraží, tak nám nejdřív zastavil v návštěvnickém centru národního parku Los Glaciares. Momentálně jsme byli v severní části parku. V centru nám řekli kam můžeme jít na trek a taky jak se máme chovat v parku. Na rozdíl od národního parku Torres del Paine v Chile, všechny kempy byly zdarma a mohli jsme si vařit u stanu. Oheň se ale podobně jako tam, rozdělávat nesměl. Super bylo, ze všechny treky začínaly hned v městečku, takže se už nemuselo nikam přemisťovat autobusem.

V informačním centru na nádraží nám doporučili hostel, kde jsme si za asi 1,5 usd na den mohli schovat věci, které jsme na treku nepotřebovali. Pak jsme se ještě stavili na svačinu a nakoupit do obchodu a ve 2 odpoledne jsme konečně vyrazili směrem kemp Poincenot. Měli jsme to 8 kilometru. Prvni kilometr jsme zdolávali stoupání, ale odměnou nám byly neskutečné výhledy na zasněžené vrcholky hor. Po cestě jsme potkali skupinku čechů, kteří nám doporučili jejich místo v kempu. Měli jsme z něho krasný výhled na Cerro Fitz Roy, což je nejvyšší hora místní oblasti., měřící 3405 metrů a pojmenovaná po anglickém admiralovi Robertu Fitzroyovi.

Postavili jsme stan a ja vyrazila ještě sama na menší tůru. Mira léčil pohmožděnou nohu, tak jsem ho nechala odpočívat. Vybrala jsem si 5 kilometrů dlouhý výlet k ledovcovému jezeru Laguna Sucia. Nejdřív byla stezka pěkně vyšláplá, ale pak vedla podél koryta řeky Rio Blanco, skákala jsem ze šutru na šutr a odhadovala, kudy asi vede stezka. Došla jsem k velké skále, pod níž byla řeka hlubší a hlavně hodně dravá a nešla nikde přebrodit. Už jsem myslela, že se budu muset vrátit a hledat ztracenou trasu, když jsem si všimla uzounké a velmi příkré stezky v lese nad řekou. Doslova jsem se vyškrábala nahoru, nadešla skálu a znovu pokračovala ve skákání z balvanu na balvan. Potkala jsem ještě jednoho kluka, jinak tam nikdo nebyl.

Odměnou bylo nádherné ledovcové jezero a nad ním žulové věže Cerro Poincenot a Aguja Saint Exupery a ledovec Rio Blanco Glaciar. Měla jsem štěstí videt jak kus ledu spadl do vody. Při zpáteční cestě jsem potkala další 3 lidi, kteří byli stejně zmatení jako já při cestě k jezeru a hledali stezku. Večer jsme ještě doufali, že mraky ustoupi a my uvidíme horu Fitz Roy při západu slunce. Bohužel úplný vršek byl zahalený do mraků.

Ráno jsme si po delší době na cestách přispali a vzbudili se do nádherného dne. Slunce svitilo, na nebi ani mráček a my poprvé viděli v plné kráse Cerro Fitz Roy. Po pozdní snídani jsme vyrazili na 2,5 kilometru dlouhý trek k jezeru Lago de los Tres. Převýšení 400 metrů. Velmi strmý terén, nekonečný stoupák, než jsme se konečně dostali k neskutečně modrému ledovcovému jezeru Lago de los Tres. Bohužel s námi i spousta lidí. Nad námi se pyšně pnul Fitz Roy a počasí bylo nadherné i přes studený vitr a kumulující se mraky naopak dodávaly celé krajině zvláštní výraz.

Zdolání Fitz Roye patří k vysněným cílům každého horolezce, tato hora byla poprve pokořena v roce 1952 a patří mezi technicky nejtěžší horolezecké trasy na světě.

Měli jsme výhled na celé údolí pod námi a vidět bylo i obrovské Lago Viedma, kolem kterého jsme jeli autobusem. Stravili jsme tam téměř dvě hodiny. Před odchodem jsme si ještě vylezli na malý kopeček a z něj jsme mohli vidět jezero Sucia, u kterého jsem byla včera. Mirovi se líbilo, takže jsme tam zamířili a po docela rušném Lago de los Tres, to byla klidná zastávka. Měli jsme štěstí na dvě ledovcové laviny, tak jsme se bavili tím, že jsme stopovali, než k nám dojede vlna, kterou spadané kry způsobily. Minutu a půl.

Rano jsme si přivstali a fotili krásně nasvícené skály při východu slunce.

Sbalili jsme věci a pokračovali v našem treku směrem na kemp De Angostini. Měli jsme to nějakých 6 kilometrů, počasí opět nádherné. V zádech jsme měli Cerro Fitz Roy, na který jsme se první kilometr trasy lesem na každé mýtince ohlíželi, dokud nám ji zcela nezakryla hora Techado Negro. Sešli jsme ke dvěma jezerům Laguna Madre a Laguna Hija, které zdálky vypadaly, že jsou vedle sebe, ale když jsme k nim došli, tak jedno bylo o pár metrů výš než druhé. Začal na nás útočit nejrůznější hmyz, který se nás věrně držel po zbytek treku až do kempu. Mezitím jsme vešli do dalšího lesa, kde jsme zahlédli dva datly. Pomalu jsme to slavili, protože jsme doposud témeř žádné zvířata a ani ptáky příliš neviděli. Je to způsobeno kácením lesů a přeměňováním oblastí na pastviny. V každém návštěvnickém centru byly cedule, aby jsme jakékoliv zahlédnutí fauny sdělovali. Obzvláště pak setkání se vzácnou andskou srnkou huemul.

Po mírném klesání jsme se dostali na mýtinu a před námi se rozprostřel první výhled na Mirovo velké přání - horu Cerro Torre. Hodně dlouho se tato 3102 metrů vysoká žulová věž považovala za neslezitelnou a je spolu s Fitz Royem takovou too trešničkou na dortu pro horolezce. Znovu jsme vešli do lesíka a pokračovali asi ještě dva kilometry do kempu. Poslední kilometr se šel už víceméně po planině, kde jsme měli výhled nejen na Torre, ale I na Cerro Solo, Cordon Adela a ledovec Glaciar Grande. Kemp se nám hodně líbil, našli jsmesi místečko u řeky a po krátkém odpočinku jsme vyrazili na vyhlídku Mirador Maestri.

Z vyhlídky jsme mohli vidět jezero Laguna Torre, ve kterém driftoval kus ledovce. Nad jezerem se rozprostíral obrovský ledovec Grande a samozřejmě nechyběla ani věž Cerro Torre. Pomalu se začínaly sbíhatmraky a my jen doufali, že se počasí nezhorší, rozhodli jsme se totiž, že se tam ještě jeden den zdržíme. Bohužel ráno se počasí tak zkazilo, že jsme se sbalili a za deště a silného nárazového větru se rozhodli vrátit do městečka. Trasa měřila 9 kilometrů, ale z nějakého důvodu nám to připadalo mnohem víc. Ke konci se počasí konečně umoudřilo a do městečka jsme vstupovali v letním pařáku...

Kemp v městečku už samozrejmě nebyl tak krásný, ale našli jsme klidné a hlavně závětrné místečko. Za osobu se platilo 80 argentinských pesos na noc.

Další den jsme se jen na lehko vydali k vodopádu Chorrillo de Salto, asi 4 kilometry od městečka, podél řeky Rio de las Veltas. Mezi skálami nad vodopádem bylo napnuté lano, po kterém se odvážlivci snažili přejít na druhou stranu. Samozřejmě přivázaní.