PERU - Po stopách Inků — Toulavé boty

Jsme opět na cestách. Vratili jsme se po pár měsicích do Jížní Ameriky. Náš první cil bylo hlavní město Peru, Lima. V Limě žije něco přes 8 milionu obyvatel a leží na pobřeží Tichého oceánu. V podstatě to byl jen přestupní bod, přiletěli jsme večer, přespali a další den ráno cestovali dál. Na letišti nás čekala Maria, od které jsme měli pronajatý malý apartment deset minut jízdy od letiště. Po ubytování nás se svojí dcerou Elizabeth zavedla do malé restaurace na hlavní ulici. Míjeli jsme stánky s jídlem a také s nejrůznějším zbožím. Všude pobíhali psi, řidiči jezdili jako blázni a nebrali ohled na chodce. Všude panoval zmatek a ruch a čím se více stmívalo, tim ruch rostl. Čtvrť, kde jsme bydleli, nebyla nejhorší, ale od Elizabeth jsme dostali nakázané, že až se budeme vracet do apartmentu, tak určitě nemáme chodit doprava.

Rano jsme s místními aerolinkami přeletěli do města Cusco. Zjišťujeme, že dochvilnost neni zrovna silná stránka peruánců, naše letadlo mělo asi hodinu zpozdění a nikdo se nad tím vůbec nepozastavoval. Na letišti v Cuscu nás čekal odvoz do našeho hostelu Piccola Locanda, vzdáleného od letiště asi 20 minut jízdy a od centra města asi 5 minut chůze. Cusco je dá se říci vstupní bránou pro cestu na Machu Picchu. Majitel hostelu nám dal nejen hodně rad, co vidět, ale také jsme se od něj dozvěděli, že v Peru žije spousta míšenců a docela hodně přistěhovalců z Číny. Ti sem přišli na začátku 20.století za prací a už zůstali. Dost časté jsou v Peru sňatky číňanců a etiopských nebo somálských žen. Proto nám už v Limě přišlo tolik lidi jakoby podobných číňancům a také proto tam bylo tolik čínských restaurací.

Naše první kroky z hostelu vedly na hlavní náměstí Plaza de Armas, na kterém stojí katedrála, kterou jsme mohli vidět z okna našeho pokoje. Všude bylo spoustu pouličních prodejců a žen v tradičních peruánských krojích. Jen tak jsme se cárali bez určitého cíle v uličkách a pozorovali lidi. Cusco je moc hezké a starobylé bývalé hlavní město říše Inků. Navštívili jsme Qorikancha, kde jsou zbytky velmi důležitého inckého chramu, na jehož místě španělští dobyvatelé postavili barokní kostel.

Večer jsme měli schůzku v Salkantay trekking, kde jsme se dozvěděli informace k našemu 4 dennimu treku k Machu Picchu. Pak jsme se vraceli k nám do hostelu, který byl na jednom z kopečku, které obklopuji Cusco. Při chůzi do kopce bylo poznat, že jsme v nadmořské vyšce 3400 metrů.

Ráno jsme vstávali už ve 4 hodiny, v 5 nás měl vyzvedavat minibus. Jak už jsme si začali zvykat, bylo to samozřejmě později. Pak jsme jeli asi 2 hodiny do vesnice Mollepata, která byla v nadmořské výšce 2900 metru. Tam jsme si v mistni hospůdce dali snídani. Já samozřejmě musela prozkoumat vesničku a pak jsme pokračovali minibuskem do půl hodiny vzdálené Sayllapata, odkud jsme z nadmořské výšky 3450 metru vycházeli na náš trek. Prvni půlhodinku to bylo hodně příkré a my lapali po dechu, protože jsme neuposlechli emailových rad Salkantay Trekking a nepřijeli do Cusca o pár dní dřív a neaklimatizovali se. Zbytek ze 7 kilometrového useku už byl víceméně po rovině. Šli jsme podél zavlažovacího kanálu, který vedl vodu z ledovce dolů do udoli pro zavlažování políček. Voda v něm proudila velmi rychle, což jsme nechápali, protože nám přišlo, že kanál vůbec nevede z kopce. Před námi se tyčila zasněžená hora Humantay a nad hlavami kroužil kondor.

Náš první kemp byl v Soraypampa, ve výšce 3850 metrů a kromě hory Humantay jsme mohli vidět I část šestitisícové hory Salkantay. Po obědě a krátké přestávce jsme vyrazili k jezeru pod 5317 metru vysokou horou Nevado Humantay. Jezero bylo ve vyšce 4200 metrů a cesta nám zabrala pres hodinu a půl šplhání do prudkého kopce. Ale rozhodně ta námaha stála za to. U jezera jsme měli stěstí vidět i chinchilly, králíky s dlouhými ocasy. Při návratu do kempu se jedné holce z naší výpravy udělalo špatně, tak jsme ji pomohli, aby bezpecně došla zpátky, protože se už stmívalo. Po velkolepé večeři a čaji z koky, jsme šli hodně brzo na kutě, před námi byl nejtěžší den celého treku.

Ráno jsme za vůně kokového čaje vstávali uz v pět a v šest za nádherně osvětlených vrcholků hor ranním sluncem vyšli na velmi náročný usek. Z našich dá se říct příjemných 3850 metrů jsme měli vystoupat do Salkantay průsmyku ve vyšce 4650 metru a pak sejit do 2850 metru na celkem 24 kilometrech, z toho do vyšky 4650 metru jsme se měli dostat na 8 kilometrech. Prvni stoupání bylo pozvolné a pampou jsme se dostali do 4000 metrů. Výhled byl uchvatný.

Po krátké přestávce jsme pokračovali na nejhorší stoupání treku. Už se mi celkem špatně dýchalo, točila se mi hlava a bylo mi na zvracení, takže pak těsně před koncem tohoto stoupani jsem kolabovala. Naše skupina na mě čekala a průvodce řekl Mirovi, že je zdržuju a ze mi musí vzít batoh. Mira mu řekl, ze ja tam radši zemřu, než abych si nechala pomoct. Průvodce mu nakázal, ze mě musí přemluvit. Začala jsempanikařit, protože jsem se nemohla nadechnout.To mě přesvědčilo, takže nakonec dalších asi 300 výškových metrů, což mohl být asi kilometr a půl, nesla můj batoh jedna holka, která tam byla s přítelem, který nesl jejich společný batoh. Byla jsem ji popravdě neskonale vděčná a bylo zvláštní, jak rychle se mohou změnit role. Včera bylo špatně někomu jinému, dneska mě. Mimochodem holčina, co jí bylo špatně, to neriskovala a nechala se vyvézt na koni, což ji obdivuju, že to dala. Nebyla to totiž taky žádná výhra, kolikrát jsme šli opravdu po hodně strmém svahu, kde stačil krok vedle a ona I kůň by byli hluboko pod námi. Náš průvodce Oscar mi do ruk nalil nějakou vodičku, která příšerně smrděla, ale která mi měla pomoct, aby se mi líp dýchalo. Mira mi dal ještě bombon z koky, aby mě to trochu povzbudilo. Koka se tam opravdu konzumovala ve velikém. Po tomto zabijáckem stoupáku následovala krátka rovinka a pak poslední těžký výstup. V průsmyku jsme měli delší pauzu, tak jsem si aspoň odpočala a dokonce I na chvíli usnula. Ovšem musím říct, že výhled na 6264 metrů vysokou horu Salkantay stál za všecko to utrpení. Co je zajimavé, tak udajně horu do dneška (9/2015) nikdo nevylezl. V 90. Letech se o to pokoušela japonská výprava, ale kousek pod vrcholem je smetla lavina.

Z průsmyku jsme to měli 16 kilometrů klesání do dalšího kempu. Se snižující se výškou se mi dělalo každým krokem líp. Šli jsme sice po špatné kamenité cestě a vrcholky hor byly schovane v mracích, ale i to co jsme viděli, stálo za to. Nádherné kopce a nesčetné potoky. Opět nám nad hlavama kroužili kondoři. Potkavali jsme místní, jak ženou přes průsmyk koně a muly. V udolí, po asi 6 kilometrech chůze, jsme poobědvali, odpočinuli si a pokračovali posledních deset kilometrů. Krajina se každým krokem, co jsme ztráceli výšku, měnila, az jsme šli cestou v džungli. Kemp byl ve výšce 2800 metrů, dá se říct na zahradě u místních. Kolem stanu se nám tentokrát kromě psů promenadovaly i slepice a moráci.

Ráno jsme si trošku zkrátili cestu a v dodávce se přesunuli 16 kilometrů do Santa Teresy na ziplining. Sice, když jsme sjížděli kanoň k divoké řece Rio Santa Teresa, tak mi bylo líto, že nejdeme pěšky, ale zase by jsme přišli o bláznivou jízdu po nezpevněné cestě a několikasetmetrovou strži pod námi. Když jsme náhodou potkali do protívky auto, tak se oba řidiči strašně smáli a chvilku se domlouvali, kdo couvne a uhne. Mimochodem s touto cestou mám spojenou písničku Wake me up od Avicii. Vždy když ji slyším, tak si na tu jízdu vzpomenu. Čím víc jsme sjižděli do údolí, tím přibývalo tropické vegetace a po chvíli nám cestu lemovaly banánovníky, které tu rostly asi jako u nás kopřivy. Projižděli jsme malé vesničky, ve kterých stály většinou jednopatrové domečky s rovnou střechou, mnohé domky byly rozestavěné a nevypadaly, že by měly být brzo nebo vůbec kdy dokončené. Chudobu ještě vice znásoboval všudepřítomný nepořádek na dvorcích. Dojeli jsme k dřevěné boudě, kde jsme si na sebe navlékli pásy, helmy a rukavice a šli na první zipliningovou jízdu. Měli tam celkem pět lan, které vedly přes hluboké údolí, lítali jsme nad nádhernou přírodou. Kromě zipliningu jsme v areálu přecházeli 120 metrů dlouhý visutý most, kde jsem strachy šílela, protože tam chyběly schválně desky a musely se dělat hooodně velké kroky. A závěrečná jízda, kdy jsme si přeměnili pásy a byli jištění na zádech a letěli nad celým údolím jako ptáci, mě přesvědčila, že nebyla vůbec chyba, těch 16 kilaků jet autem. Byl to nejlepší ziplining, na kterém jsem kdy byla. Jediné mínus byli komáři, kteří násI přes velké vrstvy repelentu brutálně dokousali. Bylo to až celkem srandovní, protože jsme čekali na lano a chlápek, co tam pracoval, se ptal, kdo chce jet prvni a lidi se snažili dostat dopředu, aby utekli komárům.

Autem jsme pak dojeli do vesnice, kde jsme měli mít oběd. Aby jsme si to čekání trochu zkrátili a hlavně utekli komárům a muškám, tak jsme si šli projít vesničku.

Po obědě jsme se autem přesunuli do Hidroelectrico, kde končila cesta. Tam pěšky přešli kontrolní stanici k Machu Piccchu a podél vlakových kolejí šli do 10 kilometrů vzdáleného Agua Calientes. Nejdřív jsem byla trochu naštvaná, že máme jít někde podél kolejí, ale stálo to za to.

Už kousíček za Hidroelectrico jsme nad našimi hlavami viděli Machu Picchu! Téměř se mi při tom prvním pohledu zastavilo srdce. Opravdu jsem byla tady, opravdu jsem konečně zahlédla místo, které jsem znala zatím jen z obrazků.

Asi třikrát kolem nás projel modrý vlak Perurail, který vozí turisty mezi Hidorelectrico a Agua Calientes. Bohužel při této cestě začaly moje střevní potíže. Nevím, jestli to bylo přímo z jídla, spíš to byla reakce na komáří štípance, jak se později ukázalo. Ale ani to mi nemohlo překazit vnímání té nádherné přírody kolem. Dokonce jsme zahlédli červeno-černého národního ptáka Peru - skalňáka andského. Po necelých 3 hodinách jsme došli do horami sevřeného městečka Agua Calientes. Zajímavostí je, že se tam nedá dostat po silnici. Jediná přístupová cesta je vlakem, nebo pěšky. Vlakem přivezli i autobusy, které zajišťují kyvadlovou dopravu na Machu Picchu. Nadmořská výška Teplé Vody, jak zní doslovný překlad názvu Agua Calientes, je 2000 metru nad mořem. Klima je hodně vlhké, všude je spousta zeleně a samozřejmě komárů. Po setmění naštěstí zmizeli.

Ubytovali jsme se v hostelu, koupili listky na autobus (12 dolaru za jednu cestu, zpatecni listek 24 $)na ranní jízdu na Machu Picchu. Je možné si tam vyšlápnout i pěšky, ale měli jsme v plánu si to pak sejit odpoledne do města. Po večeři jsme hned zalehli, protože jsme měli ráno vstávat o půl čtvrté, ve 4.20 jsme už měli stát v řadě na první autobus, který odjížděl v 5.30.

Noc na ten velky den, kdy jsme měli navštívit Machu Picchu byla hodně krušná. Pořád jsem lítala na záchod, štípance na nohách způsobily, že jsem měla lýtka asi třikrát tak vetsi a celkově mě bylo hodně zle. Mira se dokonce odvažil navrhnout, že jestli nechci radši zůstat na hostelu. Nedokázala bych zůstat v posteli, když vím, že jsem takový kousek od Machu Picchu. Nadopovala jsem se práškama proti průjmu a šli jsme si stoupnout do řady na autobus. I přesto, že bylo 4.15 ráno, tak řada už měla několik desítek metrů. Sedla jsem si na schodek u obchůdku, Mira zatím šel koupit další prášky a nějak jsem tu hodinu, než začalo nastupování do autobusu, přečkala. Po páté hodině měla řada délku snad až půl kilometru. Údajně denně navštíví Machu Picchu až 5000 lidí. Autobusy přijížděly jeden po druhém a řada se posouvala. Myslím, že jsme byli snad ve třetím nebo čtvrtém autobusu. Jízda trvala asi půl hodiny a po výstupu náš průvodce zavelel - utíkáme! K bráně to bylo jen pár metrů, ale on přesně věděl, že budou otevřeny 4 vchody a vedl nás ke krajnímu. Tak jsme byli asi pátí, co se dostali na řadu ke vstupní kontrole. Lístek jsme měli koupený už dopředu, bylo na něm napsané číslo pasu, takže pas se musel ukazovat také. Průvodce nás pak nasměroval od hlavní trasy kudy šla většina turistů, do malé uličky a po pár metrech se před námi najednou ukázal ten známý pohled na toto starobylé incké město s kopcem Huyana picchu v pozadí. Impozantní panorama ještě doplňovaly pasoucí se lamy. Vše bylo ještě mírně zahalené do mraků apár minut po našem příchodu se dokonce rozpršelo. Průvodce viděl naše zklamané výrazy a tak nás uklidnil, že během dvou hodin se vyjasní a bude krásně. Při pohledu na mračna všude kolem nás, se nám ani nechtělo věřit, ale za dvě hodiny se opravdu vyjasnilo a bylo nádherně. Bylo mi trošku líp ( prášky na průjem zabraly, ovšem nohy a hlavně lýtka jsem měla jak v ohni)a snažila jsem se vnímat z výkladu, co nejvíc jsem mohla.

Piqcho, které je dnes znamé jako Machu Picchu, bylo postavené jako kralovská hacienda pro inckého vladce Yupanqui - Pachacuti, v době jeho vlády 1438-1471 v nadmořské výšce 2430 metru, nad údolím řeky Urubamby. Prvním cizincem, který navštívil Machu Picchu, byl Diego Rodriguez de Figueroa, v roce 1565. Nicméně, prvním cizincem, který přišel na Machu Picchu v pokolonialní době, byl jeho oficiální objevitel američan Hiram Bingham. V roce 1911 ho na Machu Picchu dovedl místní farmář a jeho 11ti letý syn. Bingham získal sponzorství od National Geographic Society a v letech 1912-1915 prováděl archeologické vykopávky a spoustu nalezených předmětů odvezl do Ameriky na univerzitu Yale. Mnohem později byla většina odvezených předmětů vrácena do Peru.

Po ukončení výzkumů v roce 1915 Machu Picchu upadlo do zapomění a peruánská vláda o něj nejevila příliš zájem až zhruba do roku 1950. V roce 1983 bylo zapsáno na seznam UNESCO a navštíví jej asi 400 tisíc lidí ročně. Největšího rozkvětu zažívá od roku 2007, od kdy je průměrná roční návštěvnost 1,8 milionů návštěvníků ročně. Však jsme taky museli konstatovat, že veškerý business kolem Machu Picchu táhne snad půl ekonomiky Peru.

Turistický boom ovšem samozřejmě nepřináší jen pozitivní věci. Co mě přišlo jako naprosto nepochopitelné, tak uprostřed shromažďovacího místa býval obelisk, který byl v roce 1969 odstraněn, aby měla kde přistát helikoptéra španělského krále. V hlase nšeho průvodce byla stale slyšet trpkost, když nám to říkal. Peru bylo pod nadvládou Španělska až do roku 1821 a co jsme vycítili, tak peruánci je dodnes moc nemusí. Španělští dobyvatelézničili spoustu inckých památek, ale je zajímavé, že Machu Picchu bylo od jejich plenění vynecháno. Bylo to hlavně tím, že je položeno hodně v horách a navíc vlhké podnebí má vliv na richly rust vegetace, tak Machu Picchu zůstalo skryto před zraky veřejnosti dlouhá staleti. Což i vysvětluje, že bylo objeveno až v roce 1911 a to v podstatě náhodou. Hiram Bigham hledal jiné ztracené peruánské město. Bohužel Inkové nezaznamenávali nic na papír, takže víceméně veškeré informace o nich jsou z ústního podání z generace na generaci. Neví se, proč Machu Picchu opustili, stejně jako co se stalo s celým jejich národem po příchodu Španělů. Jako důvod jejich vymizení se udává buď nějaká epidemie nemoci nebo dost občanská válka.

Po opravdu důkladném výkladu našeho průvodce jsme dostali pro zbytek dne volno a bylo jen na nás kolik časuv starém městě strávíme. Měli jsme dopředu zamluvené lístky na výstup na horu stejného jména jako město. V celé oblasti je několik tras pro pěší turistiku, z toho dvě - zmiňovaná Machu Picchu a pak Huyana Picchu mají stanovený limit - 400 návštěvníků denně a omezený přístup od 7 do 11 hodin dopoledne. Celý objekt se zavírá v 17 hodin odpoledne. Vyrazili jsme tedy směrem na naši tůru, ovšem po zaregistrování a kontrole pasu, bylo víc než jasné, že já se na vrcholek nepodívám. Zkoušela jsem jít aspoň pomalým tempem, ale moje nohy, obrovské jako bych byla zápasník suma, prostě vypověděly poslušnost. Našla jsem si hezké místečko s výhledem na Huyana Picchu a čekala, až si to Mira vyběhne sám. Nahoru mu to trvalo něco přes hodinu, jenže na vrcholku potkal nějakého čecha a zakecal se s ním, tak se vrátil až za tři hodiny. Popravě mi to ani moc nevadilo, aspoň jsem si odpočinula a v duchu si nadávala, že je to opravdu zákon schválnosti, že jsem na tom byla, tak jak jsem byla.

Když sešel dolů, tak jsme společně šli k 45 minut vzdálené vyhlídce Sun Gate, kde končí čtyřdenní trek Inca trail a odkud byl nádherný výhled nejen na samotné Machu Piccchu, ale i na cestu vedoucí z údolí. Opět na nás útočily hejna komáru a připadalo nám, že repelnt už snad ani nefunguje. Mira mi řekl, že pořád vymýšlím výlety, abych zničila jeho, ale nakonec zničím jen sama sebe.

Při návratu do hlavní sekce opět začalo pršet a tím, že už bylo dost pozdě, tak jsme se rozhodli jet zpět do Agua Calientes opět autobusem. Ovšem nejdřív jsme si museli vystát opět dlouhatánskou řadu.

V Agua Calientes jsem šla primo do lékarny, kde jsem před paní lékárnicí jen vyhrnula nohavice a ta okamžitě věděla, která bije, samozřejmě jsem nebyla první, kdo tak dopadl. Vyzvedli jsme si věci v hostelu a vyrazili na nádraží odkud jsme jeli dvě hodiny vlakem do města Ollantaytambo. Tam se na nás po vystoupení vrhli jak kudlanky nejrůznější taxikáři a nahaněči na odvoz. Naštěstí jsme domluvený odvoz do Cusca, kam jsme se dostali po dvou hodinách jízdy.

Po návratu z Machu Picchu nám zbýval v Cuscu jeden den. Ráno jsme si trošku přispali a pak se jen tak cárali po městě. Mastička zabrala a nohy už tak nebolely, ale pořád byly hodně napuchlé. Srandovní bylo, že jsme potkávali lidi, kteří měli nohy dokousané jak my.

Navštívili jsme Muzeum Inků, kde byly shromážděny předměty nalezené v celém Peru. Zašli jsme si na místní trh San Pedro Mercado, kde jsem si dali čerstvý džus a i dobře pojedli. Strávili jsme tam snad hodinu, od suvenýrů přes zeleninu, ovoce, koření až po maso se dalo opravdu koupit úplně vše. Trh byl plný turistů, všude policajti, člověk si tam připadal bezpečně. Ovšem pak nás napadlo se jít podívat o dvě ulice dál a tam jsme najednou byli jediní turisti a policajti nikde. A prodávající se už neusmívali, protože jim bylo jasné, že si nic nekoupíme. Však už se tam žádné suvenýry neprodávaly, jen potraviny. Ale ta směsice lidí, ženy v tradičním oblečení, všude nepořádek, všichni se tlačili a když jsem fotila, tak se mi stalo, že mi lidi natáhli ruku, že chtějí za to zaplatit a ještě se rozčilovali, že jsem jim dala málo. Prostě najednou úplně jiný svět. Ale paní co prodávala peruánskou delikatesu morčata, se na mě smála od ucha k uchu.