Rinjani, Lombok, Indonesie

Brzo ráno jsme přeletěli na náš poslední cíl v Indonésii, ostrov Lombok. Už jsme ani nevnímali, že letadlo má zpoždění. Jediná společnost Garuda, se kterou jsme letěli na Sumatru, letěla na čas. Wings Air jsou sice levné, ale nečekejte žadné extra služby - je povoleno pouze 10 kg zavazadlo a už vůbec nečekejte dochvilnost. 

Na Lomboku  žije 3.1 milionů obyvatel a má rozlohu 4725 kilometrů čtverečních. Většina obyvatel jsou muslimové a přišlo nám, že mnohem více ortodoxnější než třeba na Sumatře. 

Na letišti po přistání se na nás opět vrhli taxikáři a snažili se nás přemluvit právě do toho jejich taxiku. My se nedali, poptali se na autobus do města Mataram, odkud měly odjíždět autobusy po celém ostrově . Nasedli jsme do autobusu a čekalo se, až se naplní a my začali studovat mapu. Řidič nám sdělil, že do našeho cile Sembalun Lawang pojedeme až do noci a budeme několikrát přestupovat. Tolik času jsme neměli, tak jsme si zase vystoupili a dali se tedy vstříc taxikářům. Usmlouvali jsme cenu a nastoupili do auta na jízdu smrti. Ta trvala dvě hodiny, přestože nám řidič tvrdil, že pojedeme pět hodin,  oba dva jsme měli jen kousíček ke zvracení. Řidič jel jak blázen, do toho opět velmi špatné silnice. Navíc jsme se obávali, že buď upadne kolo, které v každé zatáčce divně mlátilo nebo řidič zavaří převodovku, jak to hnal do vysokých otáček. Zajímavé bylo, že tam asi v životě nejel, protože se často ptal na cestu. Hodně dlouho jsme projížděli nejrůznější města a vesnice. Až poslední úsek vedl mezi políčky v údolí krásných hor. V jedné z vesnic, kterou jsme projížděli, měli nádherně pomalovanou starou mešitu. Bylo mi ale tak špatně, že jsem se nezmohla ani na to řidiče poprosit, ať přibrzdí, abych si ji mohla vyfotit. 

Vysadil nás ve vesnici Sembalun Lawang, pod druhou nejvyšší sopkou v Indonésii. Sopka Rinjani je vysoká 3726 metrů a stále je činnou sopkou. Je jednou  ze 130 činných sopek v Indonesii. V  jezeře v kráteru roste "miminko" sopka Barujari. 

Měli jsme v plánu třídenní výstup. 

Přes email jsem si už psala s majitelkou hotelu Lembah. Když jsme do hotelu dorazili, tak recepční nám řekl, že paní spí ( bylo půl druhé odpoledne). Klučina byl tak hodný, že nám uvařil oběd a pak šel taky spát. Trošku jsme z toho byli vykulení, ale je ramadan, tak je prostě vše jinak. 

Mira někde sehnal chlápka, který říkal, že je průvodce. Snažili jsme se mu vysvětlit, že chceme výstup dělat sami, ale nedal se. Tak jsme ho aspoň testovali a zkoušeli se ptát na názvy stromů, které byly po cestě. Nevěděl, což jsme nechápali, jak teda může být průvodce.   Obešel s náma vesnici, aby jsme si půjčili spacáky a stan, ale bylo to všude jak po vymření, všichni spali. Tak jsme probudili recepčního, ubytovali se a čekali až se do vesnice vrátí život. V pět se konečně všichni probudili, domluvili jsme se s majitelkou, která nám dala hodně rad, sehnali jsme vybavení a vysvětlili znovu pánovi, že nechceme průvodce ani nosiče, že to zvládneme sami. V půjčovně nám sice bylo řečeno, že prostě musíme mít průvodce, ale já  měla načtené z internetu, že to jde i bez průvodce. Pán z půjčovny nám řekl, že nám věci donese večer do hotelu, že musí už jít na modlitbu do mešity. Najednou byla vesnice zase prázdná, všichni byli v mešitě. Naštěstí jsme našli jeden otevřený obchod, kde jsme si nakoupili nějaké jídlo na tůru. 

Taky jsme našli malou restauraci, kde jsme kromě dobré večeře taky dobře pokecali s majitelem. Vysvětlil nám, že on ramadán nedodržuje, že to spíš nechápe, že musí přece jíst, protože pracuje. Taky nám povídal, že na Lomboku žije už tři roky, že se sem přestěhoval z Jávy. Byl jeden z těch pokrokovějších Indonésanů, kteří pochopili, že pokud budou umět anglicky, tak mají mnohem lepší pracovní příležitosti. Dokonce se učil i francouzsky, že tu jezdí hodně francouzů a ti anglicky moc neumí.

Pán z půjčovny nám dovezl věci, jak slíbil. Spacáky jsou teda velikostí na děti, tak to bude zajimavé.

Vstávali jsme už před šestou ráno, vše zbalili, nechali nějaké věci v recepci a po snídani plní elánu šli do informačního centra národního parku Gunung Rinjani. Centrum mělo být otevřené v 7 hodin. Po prvé v 7 jsme neměli úspěch, stále zavřeno. Zkusili jsme to o patnáct minut později, stále zavřeno, ale někdo nám řekl, že ranger  příjde tak na 8. A že můžem být rádi, že včera došel až v 11.  Včera jsme se tam ve dvě stavovali, protože mají být otevření do 5 a nikdo tam už nebyl. Ranger mimochodem bydlel přímo za centrem, do práce to měl asi dvacet metrů. Už jsme byli na odchodu, když někdo řekl, že toho rangera teda zavolá. Tak asi za deset minut se objevil pán, který si nesl v ruce vstupenky do parku. Následovali jsme ho do kanceláře. Vstupné na jednoho bylo 150tisíc rupii, kdybychom byli obyvatelé Indonésie, tak pouhých 5 tisíc. A to jsme ještě měli štěstí, protože údajně tento rok mají nějakou akci, že je to jednorázový poplatek, protože jinak se prý 150000 platí za jeden den v parku. Na dotaz, jestli mají nějakou mapku parku, tak jen zakroucení hlavou.  Při koupi vstupenek asistoval rangerovi nějaký pán, který na rozdíl od rangera mluvil anglicky, kdo je náš průvodce. Vysvětlili jsme mu, že chceme jít sami, že už jsme vylezli mnohem vyšší hory a že máme zkušenosti. Ranger nám přes překladatele sdělil, že národní park s tím nemá problém, ale že v komunitě bude problém a budou to ventilovat na rangerovi.  Prostě musíme mít průvodce a nosiče.  Po chvilce přemlouvání překladatel šel někam ven a když se vrátil, tak nám řekl, že mluvil s kamarádem, který dělá nosiče a jde zrovna nahoru, tak že když budeme mezi lidima, tak se ho máme držet, ať nejsou problémy. Šli jsme se mu představit, což bylo úplně bez předmětné, protože už deset minut později jsme nevěděli jak vypadá, oni jsou prostě všichni stejní. A navíc nám bylo řečeno, že budou vycházet mnohem později. Tak jsme vyšli dřív, že se později možná potkáme. 

Podle nástěnné mapy v našem hotelu jsme měli pokračovat po cestě směrem k hoře. Vzdálenosti byly v hodinách a nikdo nám ani nebyl schopný říct, kolik je to přibližně kilometrů. Přišel se na nás podívat i chlápek ze včerejška, co nám chtěl dělat průvodce. Sledoval nás od hotelu a když jsme sešli na polní cestu, tak na nás křičel, že jdeme špatně. Po cestě, která se zhoršovala, jsme šli dle našich odhadů asi 2-3 kilometry.

Pak jsme uviděli bránu s nápisem národní park, samozřejmě ne v angličtině a tam cesta skončila a pokračovala jen úzká stezka. Měli jsme štěstí a stále viděli horu v plné kráse. Brzy jsme dohnali několik lidí s průvodcem. To ještě problém nebyl. Když jsme míjeli první odpočívadlo, tam stáli nosiči a když zjistili, že jdeme sami, tak se na nás velmi škaredě dívali a jeden se dokonce rozčiloval a někam začal volat. Začali jsme mít trochu nahnané. Tak to byl ten problém s komunitou, o kterém mluvili v info centru. Trasa až do druhého odpočívadla byla mírně do kopce, semtam jsme nabranou výšku ztratili, ale hned ji zase nabrali zpět. Šli jsme travnatou krajinou, mnohdy nám tráva sahala až po ramena. Sluníčko pražilo a my pili víc než jsme měli v plánu.

Na druhé odpočívadlo jsme dorazili asi po 3 hodinách chůze a už tam byl jeden průvodce a ranger. Ten opět neuměl anglicky, tak průvodce nám překládal. Chtěl vidět naše vstupenky do parku a pak se ptal, kde máme svého průvodce. Tak jsme zamumlali, že někde za náma se zbytkem skupiny. Rozhodli jsme se, že si dáme pauzu, ale to byl hodně špatný nápad. Během několika minut se tam objevilo několik desítek nosičů a za nimi "jejich" turisti. Všichni tam začali vařit oběd a nosit to turistům. My tam seděli a kousali svoje tyčinky a samozřejmě na nás všichni hleděli a nebyly to zrovna příjemné pohledy. Tak my dělali, jakože někoho pořád vyhlížíme. Pak jsme si všimli, že nosiči chodí někam na vodu, která by se nám hodila. Nevěděli jsme jak to máme ještě daleko a jaký bude terén. Podle plánu z hotelu jsme měli před námi ještě 4,5 hodiny. Mira vzal prázdnou flašku a následoval nosiče, že tam taky nabere vodu. Vrátil se za docela dlouho, já už měla obavu, kde je. Vykládal mi, že voda byla hluboko v jeskyni, tak nosiči, aby se k ní dostali, udělali řetěz. Když tam uviděli Miru, tak mu nechtěli nabrat vodu, ale nakonec jim jeden starší nosič řekl, že mu mají nabrat. Mira se vrátil s nažloutlou vodou, ale lepší něco než nic. 

Všichni na nás pořád nevraživě hleděli a my nevěděli, co máme dělat. Jestli se vrátit, nebo pokračovat. A sedět se nám tam nechtělo, zbytečně jsme tratili čas. Nakonec jsme se zvedli a šli nahoru. Hora se nám schovala do mraků a už jsme ji neviděli. 

Co jsme vypozorovali, tak průvodcům jsme ještě tak nevadili. Ti uměli anglicky, měli batohy a pohorky, prostě věděli, jak se jim půjde líp a také většina z nich nebyla místních, ale přestěhovaní z jiných částí Indonésie. Nosiči byli místňáci, šli v žabkách, nesli koše upevněné na bambusové tyči a v nich měli naskládané všechno možné, od ovoce a zeleniny, přes plata vajíček až po stany a spacáky. Málokterý nosič uměl anglicky. Turisti si nesli akorát miniaturní batůžek. Já jsem nejlevnější cenu za tří denní trekking našla za 200 dolarů na osobu a to jsem byla upozorněna, že to bude vyšší. Jinak byla průměrná cena tak 250 dolarů za osobu. Přišlo nám zbytečné platit za to, že by kolem dvou lidí měli lítat dva nosiči a jeden průvodce. Navíc jsme to ani nechtěli, nejsme na to prostě zvykli. A šlo i o princip, jsme v národním parku a šli jsme na tůru. Chápali jsme, že je to jejich práce, ale nechápali jsme, proč jim tak vadí, že jdeme sami. Měli tam dvěstě jiných turistů, kteří si za to zaplatili, my byli jediní, co šli na vlastní pěst. Vypadalo to až tak, že jednou jsme turisti, tak prostě musíme mít peníze. My už byli na cestách skoro dva měsíce a nechtělo se nám už platit za to, že nám někdo vynese ananas a bude se o nás starat. Navíc nejsme v Indonésii první den, už víme kolik kde lidi vydělávají, jaké jsou náklady na živobytí a prostě nám cena přišla přemrštěná. 

Z druhého odpočívadla začala být trasa napřímo do kopce s minimálním vybočením. Potkávali jsme další a další skupiny. Situace byla stejná,  pohledem na naše napěchované batohy zjistili, že jdeme na vlastní pěst a jen se opakovaly nepříjemné výrazy. Snažili jsme si z toho nic nedělat, ale šlo to jen ztěžka. Asi hodinu a půl od tábora, kde jsme měli přespat, jsme poprosili jednoho průvodce, který vypadal solidně, jestli by mu nevadilo, kdyby jsme si postavili stan vedle nich, že všichni se na nás dívaji nenávistně. On řekl, že jo. Ostatně nás o to požádal ranger, aby on neměl problém  a ta skupina, co jsme k ní byli jako přiřazeni prostě stále nešla. Tak jsme se začali držet tady této skupiny. Trasa byla čím dál víc náročnější, přímo do prudkého kopce v prachu. Nechápala jsem, jak to nosiči můžou jít s takovým nákladem a ještě k tomu v žabkách. Na zádech měli od tyče obrovské mozoly. 

Konečně jsme došli do základního  tábora na hraně sopečného kráteru ve výšce 2800 metrů. To co jsme uviděli, jsme ještě nezažili. Stan na stanu a mezitím všude tuny odpadků a lidských výkalů. Prostě stanování na smeťáku. Přitom ve vesnici vedle hotelu byla cedule, jak udržují Rinjani čisté a bez odpadků. Postavili jsme si stan vedle té "naší" skupiny, na stezce do jezera v kráteru. Relativně klidné místo bokem ostatních stanů. Chodili kolem nás ale lidé, kteří se vraceli od jezera. Takže čím dál víc nosičů vědělo, že jsme tam sami, všichni viděli jak si sami vaříme. Mira šel zajistit vodu a znovu se vrátil po hodně dlouhé době. Přišel s novými obavami. Po cestě k pramenu, který byl asi kilometr a půl daleko, potkal nosiče a ptal se ho, kde je voda. Ten se ho zeptal, proč mu na vodu nezajde  jeho průvodce, nacož mu Mira řekl, že žádného nemá. Okamžitě obrat v chování o 180 stupňů, přestal s ním komunikovat. Tak mu Mira řekl, že půjde teda za ním. Došli k trubce s vodou, nad kterou prý byly zvláštně umístěné dva záchody. A nosič nejen že zdlouhavě nabíral vodu, ale schválně si začal ještě umývat nohy. Mezitím došel další nosič pro vodu a ten první mu povykládal celou situaci, tak nosič Miru předběhl. Mira se ale nedal a šel si nachytat vodu ke skále, kde to stékalo do trubky. Chvíli po tom, co Mira došel, tak se u našeho stanu objevil ten nosič, co ho potkal na cestě k pramenu. Chodil kolem našeho stanu a v jeden moment začal hrabat v hlíně, jak kdyby to chtěl na nás hodit. Měli jsme všeho tak akorát dost a rozhodli se, že ráno půjdeme pryč. Že už tak stanujeme na smeťaku, nosiči nám to tu ještě víc znepříjemňují a za to ta tůra nestojí. Průvodce od vedle se nás ptal, jaký máme plán, tak jsme mu řekli, že zatím nevíme a že se uvidí až ráno. 

V podstatě výstup na Rinjani měl být zlatým hřebem našeho pobytu v Indonésii  a teď jsme se nemohli dočkat, až budeme z hory pryč. 

Na vrchol Rinjani jsme nakonec nešli. Po velmi chladné noci jsme se vzbudili na východ slunce a mohli konečně vidět jezero v kráteru a vůbec i hory kolem nás. Krajina byla překrásná, jen to smetiště kolem nás to kazilo. 

Kaldera sopky je velká 6 krát 8.5 kilometrů a částečně ji zaplňuje jezero Segara Anak. Jezero je  v nadmořské výšce asi 2000 metrů a asi 200 metrů hluboké. V kaldeře je také horký pramen. Lidé sasak (obyvatelé Lombuku) a hindusité věří, že jezero a hora  jsou posvátné a občas tam pořádají ceremonie. 

Po snídani jsme začali balit naše věci a viděli, že i skupina vedle nás vše balí. Průvodce odešel  s klienty prvni, když šli kolem nás tak jen řekl naschle a dál nic nevysvětloval. Byl mladý a i on měl strach, aby mu komunita kvůli nám nedělala problémy. Prostě někdo nastavil takové podmínky, že turisti nesmí chodit na horu sami. Jeho nosiči vycházeli nějakou dobu po nich a jeden z nich nám řekl, že jdou do kráteru k jezeru a ptal se, jestli jdeme taky. Řekli jsme, že ne a bylo vidět tu úlevu.

Nad jezero se začaly stahovat mraky a za chvíli už nebylo vidět ani vrchol. Odcházeli jsme z tábora a znova na nás všichni hleděli. Mrzelo nás, že jsme nešli dál, ale za ten stres a nervy, jestli nenajdeme ve stanu schválně naházenou  hlínu, to nestálo. Navíc ty hromady odpadků opravdu kazily celkový dojem krásné krajiny. Jak by to bylo nádherné místo! Mrzelo nás, že jsme nešli až nahoru, ale pak jsme se navzájem utěšovali, nestálo by to prostě za to. 

Sestup byl mnohem rychlejší než škrábání se nahoru, ale zároveň náročnější. Svah byl tak prudký, že jsme neustále padali. Nosiči to šli v těch svých žabkách a mnozí úplně bosky. Po cestě jsme se poptávali turistů, jak to mají s odvozem z vesnice zpět do města. Znovu jsme zjišťovali, že jsme opravdu jediní, kdo si vyrazil na vlastní pěst. Všichni měli odvoz zpátky do přímořských letovisek hned po sestupu v rámci celého výletu.  My měli právě namířeno do přímořského Sengigi. Naštěstí jsme narazili na mladý pár, který jsme potkali shodou okolností předchozí noc v našem hotelu a ti nám řekli, že jedou do hlavního města Mataram a možná budou mít místo v autě. Byli jsme rádi i zato. Dávali si zrovna pauzu, tak jsme se domluvili, že se potkáme v hotelu. 

V hotelu jsme si vyzvedli věci, recepčnímu vysvětlili situaci, že jsme našli odvoz. Ale že možná to neklapne, tak budeme muset zůstat ještě jednu noc a snažit se najít odvoz ráno. O našich problémech s nosiči jsme se nezmiňovali. Chtěli jsme být pryč dřív, než se skupiny vrátí. Když se recepční dozvěděl, že tam možná nezůstaneme, tak řekl, že mají volný jen ten nejdražší pokoj, ale doporučil nám jiné ubytování. Když jsme ho prosili o uvaření nějakého jídla, tak jen zakroutil hlavou, že teď nevaří. Přitom jsme došli ve stejný čas jak před dvěma dny a jídlo nám tehdy  uvařil. Tak jsme si tam  aspoň sedli a čekali na ty lidi. Pořád nešli, já odběhla do vesnice koupit vodu a když jsem se vrátila, tak Mira mluvil s nějakým pánem, který nabízel, že nás za 650tisíc odveze. To bylo spoustu peněz, snažili jsme se s ním smlouvat, sem jsme se dostali z letiště za 500tisíc, tak nám to přišlo moc. Z tury se pořád nevraceli žádní lidé, bylo to divné. Najednou přijelo auto a v něm seděli ti mladí, se kterými jsme měli domluvený odvoz. My na ně hleděli, odkud přijeli, že jsme mysleli, že musí jít kolem nás. A oni, že skončili někde mnohem blíž cesty, kde na ně čekalo auto. To vysvětlovalo, proč jsme neviděli nikoho odcházet ani přicházet, prostě je dovezli  autama co nejblíž trasy. Nicméně oni byli tak hodní, že řekli jejich průvodci, ať zavolá náš hotel, že tam na ně čekáme. Nám samozřejmě z recepce nikdo nevyřídil, že volali a místo toho se objevil ten pán co Mirovi začal nabízet předražený odvoz. Ten teď jen stál a nevraživě jen na nás hleděl. Už to prostě vypadalo tak, že dokud z nás kapaly peníze, tak se všichni mohli přetrhnout, usmívali se a byli příjemní, ale jakmile jsme dělali věci sami a jinak, tak by nás pohledem zabili. Opravdu velmi špatná zkušenost. 

S řidičem jsme se snažili domluvit, aby nás vzal, ten řekl, že se musí zeptat majitele auta. Ten dojel odněkud z vesnice na motorce a domluvili  jsme se na ceně 300 tisíc, což bylo už mnohem rozumnější než 650 tisíc. Naskládali jsme se do auta a vyrazili na dvouhodinovou cestu do Mataramu. Naši zachránci byla mladá dvojice angličana a jeho korejské přítelkyně. Vykládali jsme si po cestě o všem možném, tak nám to rychleji uteklo. Ve městě měli ubytování zřejmě v nejluxusnějším hotelu co tam  byl, recepční nám řekli 650tisíc, což jsme nikde ještě neplatili. Šli jsme si najít jiné ubytování. Po pár nezdarech, že buď byli plní nebo pokoj byl katastrofální, jsme našli příjemný hotýlek Karthika II. v malé hinduistické komunitě (většina ostrova je muslimská), kde jsme za pokoj s koupelnou ( jen studená voda) platili 160tisíc. Po sprše jsme vyrazili do ulic, byli jsme už strašně hladoví.  V blízkém warungu, neboli jídelně, jsme velmi dobře a levně pojedli.  Na trhu jsme si nakoupili ještě ovoce mangustýny, na kterých já těžce ujíždím a které mi budou hodně chybět. U nás jsem je v obchodě vůbec neviděla. 

Ještě dodatek k našemu nepodařenému výstupu. Pokud si nechcete kazit dovolenou, obětujte ty peníze za nosiče a průvodce. Za ty nervy prostě nestojí to dělat na vlastní pěst, jako jsme to zkoušeli my. Kdyby nás bylo aspoň víc, ale ve dvou jsme byli všem na očím a prostě to nemohli překousnout.