Bludiště v tokyjském metru — Toulavé boty

Když mi došla na email nabídka na letenky do Japonska za 300$, tak jsme neváhali ani minutu a okamžitě je zabookovali. Ovšem v tom návalu radosti z výhodné ceny a taky kvůli nedostatku času, jsme si cestu naplánovali jen na 8 dní, že se budeme pohybovat jen v okolí Tokya a postupně při plánování zjišťovali, že je to absolutně nedostačující čas na prozkoumání této vzdálené země.

Odlétali jsme z Prahy na konci června 2016, s přestupem v Istanbulu, jen jeden den před útokem džihádistů. Při odletu z Istanbulu směrem na Tokyo jsme měli motory už na plno, ale kvůli poruše na jednom z nich musel pilot přerušit start a vrátili jsme se zpět k terminálu, kde nám motor museli opravit a po téměř dvou hodinách čekaní jsme mohli znovu na ranvej a konečně jsme mohli odstartovat na 11 hodinový let do Tokya. Je pravdou, když jsme se dozvěděli, co se stalo, tak nás napadlo, že kdyby nám ten motor nespravili a my letěli o ten jeden den později, tak by jsme byli v odletové hale v čase útoku. Nikdy nepochopím úmysly těchto teroristů a je mi líto obětí...

Přistáváme v Tokyu krátce po osmé hodině večer, odstáváme si řadu na celnici a začíná nam být jasné, že to do našeho hostelu před jejich zavírací dobou určitě nestihneme. Můj mobil z důvodu jiné frekvence nefunguje, takže ochotná paní u přepážky reklamací nám tam volá a my se domlouváme s recepční, že nám nechá klíč ve schránce u dveří.

Konečně přijíždí naše batohy a my se přesunujeme ke stanici vlaku na KEISEI line, u přepážky si kupujeme lístek za 1100 yenů na osobu. U paní se ujišťuju, že vlak jede přímo až do naší stanice. Po téměř hodině a půl se ocitáme na konečné linky a řidič nám lámavou angličtinou vysvětluje, že jsme měli vystoupit z tohoto vlaku a přestoupit na jiný několik stanic zpátky. Posadí si nás k sobě do posledního vagónu(řidič je v posledním a né v prvním vagónu) a my si hlídáme přestupní stanici. Řidič riskuje zpoždění svého vlaku a přesto za námi ještě vybíhá a říká nám, na které nástupiště máme jít. Konečně se dostáváme do naší stanice, podle instrukcí z hotelu máme vyjít východem A6, ovšem takový východ tam vůbec není a my začínáme být zoufalí. Ptám se o radu jedné japonky, která tam zrovna stojí a tak je natolik ochotná, že s námi výjde z metra až na ulici a snaží se nám na jejím mobilu najít náš hostel. Od ní se učíme první japonské slovíčko arigato - děkuji a ona se vrací zpět do metra a my směrem k našemu hostelu. Teda aspoň jsme si to mysleli. Hostel tam, kam nás poslala není a tak odchytávám dalšího kolemjdoucího a prosím ho o radu. Přesto, že bydlí v okolí, tak hostel nezná a opět ho podle adresy hledá na mobilu. Sakra, proč mi ten můj mobil nefunguje?!? Vede nás k malé uličce a ukazuje nám, že tam by to mělo být. Při děkováni a loučení nám přidává tip na další den k návštěvě nedalekého chrámu. Konečně se dostáváme do hostelu, však už bylo na čase, je hodně po půlnoci. Ubytováváme se a protože nám z toho cestování vlakem a metrem vyhládlo, tak jdeme na první pravou japonskou večeři do blízké nonstop restaurace. V podstatě podle obrázků si objednáváme a po večeři konečně zaleháváme.

Budím se po necelých třech hodinách spánku, mám v tom značný zmatek, před třemi dny jsme z Chicaga dorazila do Česka, nestihla se adaptovat na sedmi hodinový posun a teď o další tentokrát devítihodinový posun. I když musím přiznat, že tím, že jsem byla nevyspaná z posunu v Česku, tak jsem aspoň prospala většinu letu z Istanbulu do Tokya. Mira se po chvíli díky mému šustění po pokoji budí taky a tak vyrážíme do ulic směrem k chrámu Senso-ji.

Ulice jsou poloprázdné a těch pár lidí, které potkáváme se drží striktně na své straně chodníku, takže se neustále navzájem napomínáme, že jdeme blbě. Taky překvapivě zjišťujeme, že auta jezdí po opačné straně než u nás. Chtě nechtě musím přiznat, že jsem značně nepřipravená, co se týče znalostí o Japonsku.

Hledáme nějakou otevřenou jídelničku, kde by jsme si mohli dát snídani. Je sice už 8 hodin ráno, ale vše je zavřené. Až blízko chrámu narážíme na nonstop restauraci, kde si dáváme nudle. Já si ovšem upomínám mé trápení s nudlema v Číně a nuceně jím aspoň polovinu.

Kolem 9 se začnou otevírat i ostatní restaurace a ulice se začínají plnit. Příchozí cestu od velké brány až k hlavnímu chrámu lemují malé krámky s občerstvením, suvenýry, ale i nejrůznějšími tretkami, z nichž nás zaujímaji hlavně ponožky do žabek.

Chrám Senso-ji byl založen v polovině 17. století a je zasvěcen bohyni milosti Kannon, kterou dle pověsti místní rybaři chytli do sítě. U chrámu je i krásná japonská zahrada. Procházíme postupně celým areálem a všímáme si přibývajících lidí a jsme rádi, že jsme tam byli hned z rána.

Vracíme se zpět do hostelu, kde je už otevřená recepce, takže platíme za náš pobyt a zároveň taháme z našeho recepčního, který je rodilý tokyjčan, tipy jak nejlíp strávit náš den v Tokyu. Já měla původně představu navštívit císařský palác, ale recepční nám řiká, že on by to vynechal, že uvidíme pouze východní zahrady a že by nám doporučil radši něco jiného.

Naše první cesta vede na Tokyo station, kde musíme aktivovat naše JR ( něco jako České dráhy) pasy, které bylo nutné koupit ještě před samotnou cestou. Tyto pasy mohou používat pouze cizinci a musí se koupit mimo území Japonska. Mají buď 7, 14 nebo 21 denní platnost a po výměně voucharu jsme obdrželi karty, se kterými můžeme cestovat bezplatně na většině JR linkách. Zrovna jsme si udělali i bezplatné rezervace na místenky na plánované cesty a hned pas poprvé použili na lince JR do stanice Shibuyku. Tokyo má několik tras metra, které jsou vlastněny dvěmi různými společnostmi, do toho ještě po Tokyu jezdí linky právě společnosti JR. Každá společnost má své trasy a své stanice, takže nám to připadlo jako jeden velký chaos. Ovšem vše je perfektně zorganizované, vlaky přijiždí a odjíždí na čas, názvy stanic jsou nejen v japonštině, ale i v angličtině a na hodně stanicích mají přes den informace. Po každé další jizdě jsme si připadali, že už ten systém chápeme, aby jsme se další jízdu přesvědčili, že jsme jeli špatnou linkou nebo místo lokálního vlaku, který zastavuje v každé stanici jeli vlakem expresním a návrat na výchozí stanici byl o to zdlouhavější. Popravdě, tak složitý systém veřejné dopravy jsem zatím nikde nezažila a připadám si jak naprostý jouda.

Nicméně se dostáváme do stanice Shibuyoko, kam nás náš recepční poslal, aby jsme viděli pravé Tokyo a kde má být nerušnější křižovatka přechodů pro chodce. Jelikož má stanice opět asi tisíc východů, tak se po několika zoufalých pokusech trefit ten správný, ptáme na informacích. Dozvídáme se, že jsme od křižovatky asi 2 minuty.

Křižovatka připomína newyorský Time square, všude jsou světelné reklamy, nejrůznější obchody. Několikrát po sobě ji přecházíme sem a tam, aby jsme si to opravdu užili co nejvíc. Samozřejmě se to musí pořádně zdokumentovat, tak fotím a I natáčím tu spoustu lidí, kteří každých pár minut vejdou na přechody. Ano, čtete správně, není to jen jeden nebo dva přechody, je jich několik a vypadá to jako obrovské mraveniště. Všechen provoz se zastaví a lidi se začnou hemžit. Povzbuzující je, že nejsme jediní turisti, kteří přechází sem a tam. S jedním párem na sebe při pátém křižování už důvěrně mrkáme.

Po asi půl hodině máme konečně dost a uvědomujeme si, že máme hlad. Zapadáme do male jídelničky kousek od křižovatky a posilňujeme se na další objevování Tokya. Jídlo nám každému donesou v papírové ohrádce, aby jsme si asi navzájem nezáviděli, nebo jak podotýka Mira, oni ví, že já mu ráda zkouším jeho jídlo, tak aby jsem ho nechala na pokoji.

Chvíli cáráme v ulicích a uličkách Shibuyoko. Já si hlavně všímám pověstné zálibě japonských dívek a žen v modě a musím se zastat našich tolik kritizovaných ponožek v sandálech, tady všechny holky nosí ponožky I v lodičkách, jako kdysi před léty to bylo populární I u nás.

Když už začínáme mít lidí víc než dost, tak je na čase si chvíli oddechnout od městského ruchu.

Míříme tedy do nedalekého parku Yoyogi, kde roste přes 100tisíc stromů na asi 70 hektarech a je I lokalitou svatyně Meiji. Meiji bylo založeno v roce 1920, ale protože bylo za druhé světové války poničeno, tak bylo zrekonstruováno v roce 1958.

Procházíme se chvíli mimo hlavní stezku a jsme téměř sami, když se naopak zpět napojíme na hlavní chodník, tak je to pomalu jako v ulicích Shibuyoko. Nevzdáváme se a prohlížíme si nejen chrám, ale I vystavené sudy na vino a vaky saké, tzv. japonské pálenky.

Z parku pěšky přecházíme do čtvrti Shinjuku, kde je největší stanice vlaků a metra. Připomíná to Shibuyoko, všude světelné reklamy, pomalu na každém rohu počítačové herny, nejrůznější obchůdky, jediný rozdíl je snad jen v tom, že ulice jsou užší. Rozpršelo se, tak se schovávámedo malé cukrárny. Později se snažíme najít sushi restauraci, ale odrazují nás překvapivě dost vysoké ceny. Doufali jsme, že sushi tu bude mnohem levnější než třeba v USA.

Začíná se smrákat a tak se rozhodneme vrátit metrem ke křižovatce Shibuyko. Ovšem sedáme na expresní vlak a jedeme úplně jinam než chceme! Takže se vracíme a vidíme tu křižovatku I potmě. Jestli se to tak dá říct, vše svítí, bliká a je tam snad ještě víc lidí než za světla.