Nový Zéland - první dojmy a cesta do Arthur Pass národního parku

Odlétáme z Chicaga přes Houston do Aucklandu, největšího města Nového Zélandu. Splňuje se mi další cestovatelský sen. Před námi je téměř měsíc a půl neplánované neorganizované cesty napříč oběma ostrovy. Na letišti v Chicagu dostáváme cenné rady od pracovníka aerolinek, který Nový Zéland navštívil už víc než dvacetkrát a měl ho procestovaný křížem krážem. Let i s přestupem trvá 18 hodin a v 6 ráno 27.12.2016 konečně přistáváme v Aucklandu.

Nejdřív procházíme imigrační kontrolou a do pasu dostáváme razítko na 90ti denní bezvízový pobyt. Pak vyzvedáváme krosny na pásu a míříme k celní kontrole. Úřednik kontroluje vyplněné celní prohlášení a kvůli našim pohorkám a stanu nás posílá na speciální kontrolu. Pracovníci nám kontrolují podrážky pohorek, jestli na nich nemáme zbytky hlíny a popravdě se trošku zastydím, že se o ty svoje toulavé boty víc nestarám. Stan jde na podrobnou prohlídku a vyzvedáváme si ho o 15 minut později u speciálního okýnka přímo na terminálu. (Později večer se znovu mírně stydíme, protože zjišťujeme, že nám ho celníci kompletně vyčistili.).

Přecházíme asi 15 minut na terminál pro vnitrostátní lety, odkud přelítáváme do hodiny a půl vzdáleného Christchurch, což je největší město na jížním ostrově. Po přistání musíme asi hodinu čekat než nám připraví objednané auto. Zatím zjišťujeme informace, kde je nejbližší supermarket. Podobně jako v Aucklandu bojujeme s angličtinou, která je tak rozdílná od americké.

Auto je konečně připraveno a my vyrážíme vstříc dobrodružstvím. Teda zatím aspoň těm v podobě řízení nalevo. Mira se nezvykle obětovává, protože jinak jsem na dovolených s autem vždy řidič já. Míříme tedy do blízkého supermarketu

a pak ještě do železářství, kde mají bombičku pro náš vařič a zároveň neodoláme a kupujeme kempingové židličky za parádní cenu 5$ za kus.

Po nákupech vyrážíme po cestě číslo 73 směrem k západnímu pobřeží do národního parku Arthur Pass. Z Christchurch by to mělo být asi 150 kilometrů. První polovina cesty vede po rovině, všude jsou pastviny a ovce.

Po čase se začne okolí zvlňovat a než to stačím říct já, říká to Mira - tady to vypadá jak u vás na Valachách. Krajina se ovšem začíná více a více hornatit a my nabíráme výšku a kolem nás se tyčí vysoké hory. Přejíždíme úzké jednosměrné mosty; někdy máme přednost my, jindy protijedoucí vozidlo.

Naše první zastávka, pokud nepočítám vyhlídkové terasy, jsou vápencové skály Kura Tawhiti. V překladu to znamená - poklad ze vzdálené země. Skály jsou rozesety na rozkvetlé louce a při pohledu na některé z divných tvarů se nechce ani věřit, že je nikdo do té podoby nevytesal. Pro maorský kmen Ngai Tahu je to posvátné místo a z toho vyplývají i pravidla pro populární lezení - skoby, které přes den do skal zatlučete, musí večer ven. Trávíme tam skoro hodinu a užíváme si letního sluníčka.

Zbývá nám posledních 50 kilometrů do vesničky v národním parku Arthur Pass, které nám trvají díky častým vyhlídkám na hory a řeky kolem nás podstatně déle, než jsme plánovali. Po vjezdu do vesničky se jako mávnutím proutku mění i počasí a najednou je o deset stupňů míň. Jsme v nadmořské výšce 750 metrů. Nálezáme informační centrum a kemp, umístěný mezi ním a železnični tratí, po které celkem v pravidelných intervalech jezdí nákladní vlaky Kiwi rail. Snad nebudou jezdit přiliš často i v noci! U budovy, která slouží jako veřejná kuchyňka, je schránka, do které hážeme sáček s poplatkem za kemp - 16$. Poplatek se liší podle typu kempu, které zajišťuje DOC - Department of Conservation.

Po večeři ještě zajíždíme ke čtyřem kilometrům vzdalenému průsmyku, kde se jdu chvíli projít po trase vedoucím deštným pralesem. Stmívá se až kolem 22 hodiny, ale to my zjišťujeme až následující den, protože tuto naši první noc na NZ zaleháváme ještě za světla, zmatení časovým posunem a unavení dlouhým letem.